MDDr. a malé poděkování i těm, co neznám

Jaro 2014, seminář a cvičení z chemie na gymplu. Bavím se se spolužákem z vedlejší třídy, který se mnou seminář navštěvoval.  

,,Kam by ses chtěla hlásit na školu?“ 
,,Na 1.LF. Nejradši bych chtěla na zubní.“
,,To ti řeknu rovnou, jak to dopadne. Tam se nedostaneš.“ 

Z blondýny zubařkou? Zdaleka ne. Možná jsem se z blondýny stala někym, kdo má titul doktorky a ví základy o fungování lidskýho těla a dutiny ústní, ale aby se člověk stal zubařem, nebo pro mě asi líp stomatologem (protože nemáme na starosti jenom zuby, ale celou dutinu ústní a související), to je ještě dlouhá cesta.

Od Novýho roku jsem se prakticky furt učila. Teda když nepočítám těch pár let před tim 😀 Od ledna jsem měla vlastně jenom 11 dní, kdy jsem se neučila. To, že jsem prakticky každej den (i večer) trávila nad psacím stolem, na kterym byl obsah jednoho ze šesti státnicových předmětů, kterými se mi podařilo prokousat se.

Jo. Bolelo to 🙂 Doufám, že selektivní paměť brzy vytěsní všechny ty bolístky, kterýma jsme si i se spolužákama prošli – včetně bolesti zadku, protože jestli mě něco fakt bolelo posledních pár dnů před tou poslední státnicí, tak to byl právě přesezenej zadek, kdy prostě absolutně netušíš, jak si sednout, prostě už jenom vnímáš, jak strašně se ti nechce nic číst a že tě bolí prdel. A jak se má sousedka, když může bez výčitek žehlit prádlo.

Moje paměti nejsou zdaleka sepsaný. Mohla bych strávit nad klávesnicí tolik času, kolik jsem strávila nad učivem. A psát o tom, co mi ta škola všechno dala (a málo toho nebylo), ale i toho, co mi vzala (a málo toho nebylo). Ale o tom jindy.

Jo, vybojovala jsem si to všechno z drtivý části sama, svojí hlavou, očima i zadnicí  (aneb jak se řiká v Básnících, ,,Ke studiu je zapotřebí leb ocelová a zadek olověný) nicméně pár osob, který mi značně usnadňovaly cestu, by se teda fakt našlo!

Bez koho by to nebylo možný?

Bez rodičů, kteří mě celou dobu podporovali. Nejen psychicky, ale i výrazně finančně, protože to se jinak moc teda nedá. Bez rodiny obecně.

Bez MUC. lektora anatomie (pánové medici, běžte lektorovat anatomii, občas se to vyplácí!), později MUDr. přítele, z něhož se (nejen) na poslední rok mé školní docházky stal MUDr. manžel, který je přesnější než anatomický atlas a navíc má svatou trpělivost. A bez toho našeho malýho zlatíčka… bez kocourka Jáchyma 🙂

Bez holek. TĚCH HOLEK. Těch pár holek, co se mnou sdílelo nářky, radosti, bílý ponožky, nadšení pro tomatovou polívku z Crossu, chačapuri z KantýnyFair Food Club u anatomáku, bun bo nam bo z M-Roll, vtipný memečka z facebooku, stomatologický křeslo, barevný latexový vyšetřovací rukavice… A obecně realitu studia.

Bez MDDr. Báry, MUC. Edity a MUC. Andrey, které mě psychicky podporovaly zejména po messengeru nebo telefonicky z vany do vany 🙂

Bez všech mladších kolegů, se kterými jsme se hodněkrát zřídili v Dobronicích (bez toho by studium nebylo ono!) a jejichž modlitby mi zřejmě taky pomohly k titulu 😀

Bez čtenářů mýho blogu a sledovatelů instagramu, kam jsem mohla ventilovat svoje nářky a byla jsem vždy vyslyšena.

Bez Stefajir.cz, Gabči, Hanky, Kuby, Dana a jiných autorů vypracovaných otázek, protože, co si budem, nebýt takových lidí, asi bychom se z toho jako studenti medicíny posrali.

Díky. 

MDDr. Bloncka