Šuplíkovka: #1 Nad Somálskem

Některý články prostě nemáš koule zveřejnit hned. Některý se musej nechat uzrát, jako maso. Jestli neni přezrálý nechám už na vás.

14.9.2018

Napříč tropickýmu podnebí pod rovníkem na mě dolehla moje už tradiční podzimní melancholie. Už pátym rokem. Nějaký zvláštnim způsobem si jí už užívám, letos snad poprvé.

Tohle je posledních pár týdnů mých posledníchopravdovýchpráznin. A taky možná léta tak, jak ho doteď znám. Naposled na konci srpna někde u Lužnice vzhlídnout uprostřed noci nahoru k nebi a zahlídnout tu nezapomenutenou oblohu plnou hvězd, nadechnout se překvapivě mrazícího vzduchu, který na konci srpna věští konec prázdnin, kyselost v puse ze spousty vína, ačkoli už nejsem tak divoká jak dřív, a taky slyšet neskutečně uklidňující zvuk šumějícich listů i jezu. Až je mi z toho ouzko.

Můj srpnový rituál za posledních 5 let. Tyvole. Pět let. Ze zážitku se stala tradice, která předcházela prvácký hořkosti a letos předchází očekávání.

Vždycky si vybavim, jak jsem v prváku běžela studenym lesoparkem, byl to nějaký říjnový pátek. Možná to byl listopadový pátek, bůhví. Ale určitě to byl pátek.

Hlava plná anatomie, prváckýho strachu z neznámýho a dvou chlapů. Jeden, z jehož bytu jsem vyběhla a ten druhej, u kterýho jsem sotva věděla, jak se jmenuje křestním jménem, a ke kterýmu jsem nakonec doběhla.

Osobní revolta, nutnost opustit starý nefunkční vzroce, posunout se dál. Zakousnout se do medicíny. Ochutnat medicínu. Možná ochutnat medika, kdo ví. A taky se jednou konečně zkusit vrhnout do něčeho neznámýho, ale co mě neodolatelnym způsobem přitahuje a nedokážu se stejně vymanit. I když to má znamenat, že opustim něco, co je mi vlastní už 4 roky.

A tak za další 4 roky teď letim kdesi nad Somálskem a vracim se ze svatební cesty s kolenem opřenym o mýho už tři měsíce manžela. Už neni medik, už řeže do lidí. Zapsaná do páťaku, na SISu ohodnocený předměty, odklikaný povinný předměty. ORL, vedení privátní praxe, parodontologie 4, další interna a další konzervační lékařství, taky nějaký nepovinný předměty. A státnice… Tyvole. Státnice.

Je to nějak zvláštně fajn, ačkoli je jasný, že tenhle rok, stejně jako ten předchozí a ten před ním to nebude žádná sranda. Sranda to zatim nebyla žádnej rok na vejšce. Ale cejtim, že letos by to mohlo mít jinou příchuť. Už nechci hořkou, sladkokyselou a nebo tu urputně trpkou, kterou jsem cítila v nemálo situacích za studia vš.

Vlastně to letos nebude příchuť. Chci to chutnat naplno. Žádnou příchuť. Chci pořádně tučnou smetanu na šlehání. Žádný šizení. Žádný náhražky, žádný sračky okolo. Chci to, co k životu patří. Zaneprázdnit tělo i mysl. Používat se naplno.

Pro nás oba přináší podzim něco úplně jinýho, každej se vyrovnáváme s plynutim svý životní dráhy, se změnami, které v nich nastaly nebo nastanou a s našimi rozhodnutími, plány a projekty.

A nezbývá než prostě počkat, jak se to do léta všechno vyvine.  Ale mezi tím je ještě hodně času. Musí spadat listí, napadnout a roztát sníh a narůst nová zeleň.

Nevyhnutelnost je ale zřejmá.
Venku to začíná žloutnout.

Reklamy

One comment

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s