Omdlíváníčko omdlívání

Jak člověk postupuje fakultou do vyššího a vyššího ročníku, občas se mu naskytne takový pocty, že může držet kdesi u operace několik hodin háky. Studenti jsou na toto jako svoření. Sestry to dělat (asi) nemůžou a doktorů je na to škoda, když můžou léčit na ambulanci nebo dělat příjmy, žejo.

O svízelích omezené kapacity močového měchýře, svědícím nosu, bolestí odumírajících svalů předloktí a chlípných vtípcích operátérů to dneska ale nebude.

Dneska o fenoménu, který se týká víc lidí, než by se mohlo zdát. Dneska o omdlévání na sálech.

Předně: Pokud se to někomu z vás už stalo, tak věřte, že nejste první ani poslední a neni to žádná ostuda. Je dost pravděpodobný, že se to stalo aspoň jednomu člověku, který je s vámi právě na operačním sále.

S ,,předomdlívacími“ stavy mám bohaté zkušenosti a letos v Motole jsem se seznámila i s úplnou ztrátou vědomí, takže si dovolím vypustit do světa pár řádků.

Jak se to děje

Je třeba si uvědomit, že za tyhle nelibý situace může kombinace několika faktorů:

  • dlouhý stání, takže krev má tendenci se hromadit spíš dole než tam, kde je potřeba
  • nehezkej pohled
  • (nízkej tlak)
  • strašný horko

Jak může být někomu horko, když na operačním sále bývá běžně třeba jenom 18°C? Jednoduše. Máte spodní prádlo a na to si musíte navlíct XXL operační hadry. Já jsem šťastná, když se mi podaří najít velikost 48 (nosim 34) a nemusím mít 54 a víc. To si srandu nedělám. Takže se topíte v tomhle a pak, protože operační hadříčky nejsou sterilní, je potřeba se před vlastní operací ještě navlíknout do sterliního empíru (to je takový kabát se zapínáním vzadu pro nezasvěcené), na to vám narazí latexový rukavice do půlky předloktí a aby toho nebylo málo, na hlavě máte slušivou čepici a přes obličej minimálně ústenku.

Kombinace toho všeho zaktivuje váš vegetativní nervový systém tak dokonale, že se parasympatikus rozhodne vypnout vás.

IMG_8886Jak to poznám

  • Začnete vzdychat, podobně jako když se hodně nudíte. Takový ty mělký nádechy a hluboký výdechy.
  • Začne vám být horko.
  • Začnete se trochu potit a zkoumat, jestli je tak moc horko i ostatním operatérům
  • Začne vám být mnohem, mnohem větší horko.
  • Už se nepotíte, ale doslova vám stékají čůrky potu po místech, kde vám obvykle (při obyčejnym stání) nestékají. Záda, čelo, u děvčat mezi prsy.
  • Svět začne bejt divně útržkovitej. Zvuky slyšíte o trochu víc z dálky a můžete mít divný pocity. Třeba že máte ruce strašně daleko od těla (třeba několik metrů). Může vás zvláštně brnět tělo.
  • Začne se vám divně motat hlava, budete si připadat dost mimo. Je dost možný, že budete přestávat vnímat část svýho těla, pěkně odspoda.
  • V tomhle momentě přichází fláknutí sebou na zem. A následný probrání na podlaze, zatímco vám (nejpravděpodobněji) nesterilní sestra a anesteziolog podkládají nohy nebo se vás snaží jinak přivést zpět mezi živé 🙂

Osobně mám zkušenost, že pokud vám je jenom horko a potíte se, jde ten stav ještě zvrátit (o tom níže) nad operačním polem. Ale jakmile vám to začně téct po zádech pot a začne se vám motat hlava, už s tim nejde nic moc dělat a funguje jenom odejít od operačního stolu a svlíct se.

Nejde to ,,rozchodit“ (rozestát) nad stolem. Fakt. Zkoušela jsem to. 😀

Jestli můžu něco doporučit, tak řekněte včas, že vám je blbě. Určitě poznáte, že to neni ok, nebojte. Věřte nevěřte, všichni ocení, že si řeknete a neomdlíte jim tam do operačního pole nebo si nepřivodíte otřes mozku pádem dozadu.

Jak tomu předcházet

  • Pokud víte dopředu, že jdete na sály, pořádně se nasnídejte a cestou do školy ještě něco snězte. Pořádně pijte (nejsem si jistá, jestli by nebylo vhodný si dát klidně i frťana 😀 ). Najezte se dvakrát/třikrát tolik, co obvykle. Pocit hledu není rozhodující. Pořádně se nacpěte.
  • Vyhrňte si operační kalhoty – klidně až k kolenům. Budete sice vypadat, že čekáte velkou vodu, ale budete mnohem líp luftovat.
  • Nechte si trochu povolenou roušku, neutahujte jí až k bradě. Mnohem výhodnější jsou ty na zavazování.
  • Neutahujte si úplně empír. Slušivost je jedna věc, vzdušnost druhá.
  • Nemusíte mít celou dobu nohy v těch gumácích. Stoupněte si na ně 🙂 (nikam stejně chodit nebudete, jsou jenom kvůli elektrický izolaci (aspoň tak mi to bylo řečeno, fyzik nejsem). Ale bacha na krev a ostrý předměty.

Jak se to pokusit zvrátit

Začíná vám být trochu blbě. Není všem dnům konec.

  • Zaměstnejte svou hlavu něčím jiným – počítejte příklady, plánujte příští tejden, zapojte se do rozhovoru nad operačním stolem, ptejte se operatéra, proč si vybral zrovna tento obor…..
  • Koukejte jinam. Pohled na zmržačený lidský tělo vám fakt nepřidá.
  • Přešlapujte si na místě.
  • Vystrčte si jednu nohu a šlápněte na podstavec operačního stolu. Bývá nerezový a krásně zchladí nohu. Druhou nechte na gumový botě kvůli izolaci.
  • Nastavte se tak, aby vám pod oblečení i empír proudilo co nejvíc vzduchu a jemně se pohupujte.
  • Zkuste si říct o židličku a posadit se.
  • Nepomáhá? Začíná bejt svět v dálce? Okamžitě nahlas říct, že vám začíná bejt blbě. Fakt je tisíckrát lepší ,,ztrapnit se“ a vzdát to, než se složit.  Ale věřte, že to nikdo jako trapas nebere 🙂

Toť ode mne protektokráte všechno. I když budete ze začátku odpadávat, neznamená to, že z vás nemůže bejt dobrej chirurg. A taky to, že si myslíte, že budete operace a krev zvládat v pohodě vůbec nemusí znamenat, že vás nebudou operaci co operaci křísit na zemi 😀

Reklamy

One comment

  1. 😀 Dobré, dobré. To se stane, není to žádná ostuda…

    A pro labužníky můžu přidat nějaké moje okénko do světa operačních sálů, hlavně z traumačky.

    Když přijede akutní břicho, tak se počítá, že bude v břišní dutině nějaká tekutina, nebo něco o hustší konzistenci. Takže si člověk na sálové věci vezme ještě igelit od krku až ke kolenům a na to až teprve empír. Takže tam člověk stojí obalený v igelitu, drží háky a potí se doopravdy jako prase. A když je to nějaká perforace tak to není na chvilku a člověk se zapotí pořádně. Navíc člověk tam ještě stojí většinou u dalšího operatéra, takže se k sobě tulí a tak nějak se potí spolu 😀 Je taky druhá možnost si ten igelit nebrat. Ale když se břicho otevře tak tam je té tekutiny dost a odsávačka nestíhá. Takže vyhrnout si nohavice a vystrčit si nohy z gumáků, to si to pak člověk nese domů mezi prsty. 😀

    A pak je ještě možnost, že se na sále bude používat RTG, to znamená navlíct na sebe vestu (pod empír, takže to máte celou dobu, i když se RTG jenom párkrát blikne) , která ne že vůbec nedýchá a váží nějaké to kilo a táhne vás pěkně za ramena dolů.

    A ještě jedna věc, co bych doplnil k tomu, proč se člověku udělá někdy zle je koagulace. Když se pálí cévky, tak je to jak když se pálí něco v troubě. Když něco doma člověk připálí, tak to není takový problém, to se vyvětrá, ale tady je to hrozný. Člověk tam stojí nad operačním polem, navlečený jak eskymák a když už se dostane k čerstvém vzduchu tak je tam kouř… Supr.

    Jak je výše napsáno, tak je to nejdůležitější se nebát to říct. Na sále se s tím počítá a není to žádná ostuda.

    Díky za článek, s tou nohou na stůl, to mě nenapadlo, dobrý tip 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s