Proč nesnášim Prahu

Kdo mě sleduje na sociálních sítích, ten dobře ví, jak velkou averzi chovám k našemu hlavnímu městu.
Nebylo tomu tak vždycky, dřív jsem měla Prahu vcelku ráda. A je mi jasný, že pod timhle článkem se může dost možná vyvinout vášnivá diskuze a že hodně lidí nepochopí, jak můžu tohle  město možností nenávidět, když žít tady je snem mnoha mladých lidí.

Praha je pro mě symbolem stresu, jeden velkej voser.

Můj odpor vzrůstá pokaždý, když na Náměstí republiky jedu okolo ztělesněnýho kur..ení češtiny v podobě nápisu ,,Trdelník with icecream“.

Jasně, velký města maj svoje výhody, ale nějak je postupem času přestávám vidět. Nebo tu pořád jsou, ale už zdaleka pro mě neznamenají tolik, co dřív. Ano, můžu tu studovat a je to super, že nemusim dojíždět. Chápu, že tu někoho drží práce. Některý profese nejde dělat ze Žabovřesk, stejně jako medicínu nevystudujete dálkově…. Vzhledem k tomu, že jako pár (snad za rok, ťuk ťuk ťuk) zubní lékařka + všeobecný lékař seženeme práci i jinde a za stejný peníze…
Dnešní článek je tedy věnován všem Pražanům, protože je neskonale obdivuju za to, že na takovym místě dobrovolně žijou.

Pro mě to je noční můra, kterou žiju každej den a jsem upřímně vděčná, že se začíná blížit den mého odstěhování se zpět do okresního města.

Do svých dvaceti let jsem bydlela u rodičů v ,,Palermu“, což je středně velký český město. Pravda je ta, že Palermo by asi nikdy nevyhrálo titul města roku, ale mám to tam ráda a život obecně je tam o dost jednodušší.
Pak mě přijali na vejšku a já se kvůli tehdejší vztahové situaci rozhodla dojíždět.

Po nástupu na medicínu mi vztah i úmysl dojíždět vydržel ani ne půl roku. Pak jsem se na semestr přestěhovala do studentského bytu a od druháku bydlím s doktorem nedaleko v relativnim centru Prahy. Budu proto popisovat situaci tady a z mého pohledu.

Ke dnešnímu dni bydlim v Praze 1248 dní.
Vlastně všechny věci, který tady zmiňuju, jsou o zvyku a kdybych se tady narodila, asi bych vše viděla jinak a míň dramaticky, nicméně považuju za důležitý ukázat i tu druhou stránku velkoměsta, tu, o který se na intenetu nebo v knihách nedočtete. Protože je cool ukazovat, jak jsme nezávislí, úspěšní, multikulti a spokojení. A ne že nás něco opravdu žere. 
Výhled z bývalého bytu

Možnosti

Vejška. Konečně můžou žít ve velkoměstě, kde mají spoustu možností.
Jsem na to slovo už fakt alergická.
Jakože třicet mekáčů a deset multikin? Že tu jezdí několik desítek tramvajových linek? Stovky předražených designových kaváren, kde je kafe za stovku? Desítky sportovišť, kam když se chcete  dostat, strávíte víc času v přeplněnym MDH namáčklý na někoho jinýho, než ve finále samotnym sportem? Že můžu jít na Pražskej hrad?
Jenom cesta do školy a ze školy mi zabere hodinu denně. Když chci jít nakoupit a trochu se rozšoupnout  (tzn. koupit něco jinýho než rohlík se šunkou z večerky na rohu), buď musim MHDčkem, což obnáší jednak zase další časovou ztrátu, jednak následný tahání těžkých tašek na a z tramvaje. A nebo si vezmu auto. Netahám se s taškama, ale ztvrdnu desítky minut v zácpě, která se tradičně dělá kdekoli v Praze okolo deváté ranní a pak taky okolo třetí odpoledne. A trvá to až do sedmý večerní odhadem.
O parkování pomlčim.
Schválně si vy, co v Praze bydlíte (ať už přechodně nebo dlouhodobě) zkuste spočítat, kolik času strávite různými přesuny a jestli to za těch třicet MC Donaldů a deset Há eMek stojí.
Pravda je ta, že tu je asi víc pracovních příležitostí. Otázkou ale je, jestli je rozdíl ve výdělcích natolik velký, aby člověku zbylo víc peněz i při odečtení těch vysokých životních nákladů, co v Praze jsou. O tom níže.

Turisti

(xenofobní okénko)

Věc, která se časem v nerodilém Pražanovi dokáže dokonale naakumolovat a je zdrojem inspirativního vzteku kdykoli potká skupinku asiatů (fotící se na naprosto iracionálním místě) nebo kohokoli loudajícího se. Nejlíp třeba uprostřed chodníku. Širokýho chodníku.

Ty lidi se dokážou až neuvěřitelnym způsobem přizpůsobit jakýmukoli prostoru a celej ho zaplnit. Ideální je taky situace, kdy jdete po chodníku a naproti vám jde (kdokoli, nejen cizinec) a čumí do mobilu. Lidi obecně furt čumí do mobilu. Snažíte se jim vyhnout, ale oni pod vlivem svého mobilu nevědomě zahybají tam, kam jste se chtěli vyhnout… Stání na eskalátorech v metru vlevo…

Angličani a Američani řvou. Vždycky, všude. V kavárně, v tramvaji, na ulicích (a nejlíp uprostřed noci, zatímco se snažíte spát). Moje maminka je ze zřejmých důvodů alergická na ruštinu. Tak  mně vstávají chlupy na rukou, když slyším angličtinu.
Jako by nešlo mluvit anglicky a neřvat u toho. Nebo nehejkat jako kráva. Obzvlášť u náhodně zvolaných výrocích ,,Oh my God!“ nebo ,,oh really?“

Hluk

Souvisí částečně s přechozím. Bydlíme v lokalitě, která je sice turistů zatím relativně prostá, ale tím, že je tu nedaleko hotel, jsem se naučila nenávidět zvuk koleček od kufru přejíždějící po dlažbě. V noci.
Zkombinujte k tomu tramvaje – brzdící či rozjíždějící se tramvaje, hlučně dunící stojící náklaďáky a autobusy, nervově i hormonálně nevyrovnaný motorkáře, který mají potřebu tůrovat motor(píše se to tak vůbec?), kdykoli jsou nuceni zastavit (třeba na červený), turisty řvoucí cosi anglicky, čisticí vozy na chodníky (jezdí zásadně v noci), sanitky, hasiče, policii, mazací vozy (jezdí taky zásadně v noci, jejich úkolem je promazávat koleje tramvajím), opilce, motoristy, kterým připadá dospělé jet se staženými okýnky a dát si hudbu na plný pecky…
Když občas slyšíte něco z toho izolovaně, ani se nad tim nepozastavíte. Ale když tohle tvoří vaši zvukovou kulisu celej den, příjemný to fakt neni.

Fakt se těšim na ticho. Jenom na ticho.

Jednoho krásného dubnového dne jsem vyšla asi v šest ráno ven z pražského bytu. Myslela jsem si, že jsem ohluchla, vážně. Za pár vteřin mi došlo, že je jenom zrovna venku ticho a nikdo tam neřve, neslyšim brzdící tramvaje nebo burácející autobusy.
Neni to smutný, že jsem se pozastavila nad tim, že je ticho?

 

Nula přírody

Velmi nenápadná věc, která začne výrazněji vadit až klidně po několika měsících.
Schválně si zkuste zahrát takovou hru. Až se budete příště procházet po pražských ulicích, na chvilku se zastavte a rozhlédněte se. Jaký je poměr zabetonované a nezabetonované země? A je vůbec v okolí nějaká obnažená zem, na který je tráva, kytky, keř a nebo strom?
Ano, jsou tu parky. Cesta do nich trvá většinou celou věčnost (aspoň mi to tak v porovnání cesty za přírodou v Palermu připadá) a navíc to tam bejvá hlava na hlavě, logicky. Vadí mi dělit se s tolika lidma o tak málo přírody. Mít nulový soukromí na odpočinek nebo třeba studium pod širym nebem.
Krom toho, že to bez přírody vůbec neni hezký, je tu taky obrovský horko, protože beton to sluneční záření logicky vůbec nemá kapacitu tlumit. Voda nemá kam dotejkat (kanalizaci fakt nepočítám). A taky si nemaj bezdomovci a psi kam dojít a celý to tady smrdí po chcankách.
#možnosti
   
Abych byla fér, tak tohle je taky Praha.
Okolí 1.LF je fakt pěkný (Albertov)

Vzdálenosti 

Praha je velká a z toho pramení víc věcí. Jednak je to všude daleko, jednak je tady spousta lidí (o tom už jsem psala výše), a jednak je tady spousta obchodů a oněch ,,možností“. Což ve finále vypadá tak, že je ve městě jenom pár obchodů, který různě rozmístěný pobočky a když je nějaký podnik v Praze opravdu originál, bývá to úplně z ruky. Všechno prostě nemůže být na Praze 5.
Zatímco když mě něco zaujma v Palermu, nedělá mi problém si zapamatovat, kde jsem danou věc viděla a zajedu si tam za pár dní znova, když se rozhodnu si to pořídit. V Praze většinou něco objevim a už se tam nikdy nevrátim, protože to bývá obvykle natolik daleko a jednotlivý ,,stanoviště“ mám od sebe natolik vzdálený….
Zkusili jste si někdy jaký to je jít něco vyřídit v Praze? Třeba dojít na poštu, oběhat nějaký papíry na úřadě, koupit dárek synovcovi, vrátit knížky do knihovny a nakoupit si takový klasický nákup potravin? Program na celej den.
Když se chci někam dostat,  přesun mi trvá minimálně půl hodiny. Pokaždý. Obecné pravidlo do Prahy je to, že ať se chcete dostat kamkoli, pravděpodobně vám to bude trvat půl hodiny. Teda minimálně.
  

Ceny

Jedna z věcí, kterou pocítíte nejen emočně nebo fyzicky, ale taky na svém kontě, jsou ceny hlavního města. Mám na mysli jak ceny pohostinství (kafe za 90Kč nikoho nevyvede z míry, salát v bistru za 150 Kč taky ne), tak ceny služeb (zámečník, masáže, cokoli) a i třeba nemovitostí.
Sehnat rozumnej pronájem za přijatelnou cenu je trochu výzva. Za 2+1 platíme 12 000 Kč bez služeb. A to jsem byla šťastná, jak dobrou nabídku jsme našli. Za stejný peníze si můžu v Palermu dovolit vzít hypotéku na byt či menší dům. Když si letmo spočtu, kolik jsme nechali na pronájmu za bydlení, který nebude naše… Od jara jdem do vlastního a v Praze to fakt neni 🙂
A #sorryjako, ale obvyklá cena 4 miliony za byt 1+1? Nechci bejt sprostá, ale to se někdo posral, ne?

Sama

Paradox. Žije tu milion lidí, ale nikdy jsem si nepřipadala tak sama, jako tady. Sejít se s někym o prázdninách je skoro nadlidskej úkol, protože Pražáci maj program s rodinou a nepražáci jeli domů. Manžel má přes moje prázdniny práci a samozřejmě i služby, takže se izolace ještě víc zvětšuje jeho nepřítomností. Když jdu do práce, po návratu z ní nemám moc co dělat a kam zajít. Ano, nudim se v Praze. Protože jsem tu ,,sama“.
Nechci si tady úplně stěžovat, berte to spíš jako konstatování prostý reality. Neni to zkrátka úplně jednoduchý, můžu se sice sebrat a jet do Palerma za rodinou, ale to zas přicházim o cenný čas s doktorem, kterej je věčně v nemocnici a jezdit na otočku do Palerma se taky úplně nevyplácí… 🙂

?????

Vyplatí se žít v Praze, když mi jenom přesuny tam a nazpátek domů sežerou minimálně hodinu denně? Neni lepší žít na menšim městě, kde je to všechno základní kompaktně u sebe a když už bych zatoužila po něčem spešl, dojela si čas od času do Prahy nebo si to objednala?
Vyplatí se žít v Praze, když je to tady začouzený, když je tu dost míst, kde opravdu neni široko daleko ani centimetr čtvereční nezabetonovaný země? Když člověka neustále něco vyrušuje od práce (shon, hluk)?
Vyplatí se tu žít, když jsou tu služby a vlastně všechno několikanásobně dražší?
Vyplatí se tu žít, když je tu spousta lidí, ale pořádně neznáš ani svoje sousedy?
Vyplatí se žít v Praze, když při tom všem tady stojí malý byt tolik, co o padesát kilometrů vedle    rodinný dům se zahradou?
Vyplatí se využívat ty tisíce možností a přitom nemít nic stálýho? Partnera, domov, práci, řezníka…?
Tisíce povrchních věcí napůl, ale nic nemá pořádně.

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s